Dolomitská runda

Odložím si pár poznámek, kdyby mě ještě někdy napadlo, tohle udělat znovu!

Trasa Maratona dles Dolomites

Už nevím přesně, kde se vzala ta pozoruhodná ranní představa, že když se ráno pořádně nasnídám, že to nějak na jednu tyčku objedu. Vyrážím trochu aklimatizovanej s nevyladěným žaludkem a nějak počítám, že si to cestou nějak sedne. Říkám si: "Zaber radši na začátku, ať se pak můžeš trochu flákat!"

Po 3x hodinách jízdy přichází stoupání na Passo Giau, až zpětně vidím, podotýkám, mapy mi nikdy moc nešly, ta trojka ze zeměpisu mi budiž důkazem, že to byl nejtěžší hang z celé cesty. Hned na začátku chytám na odbočce lehkonohého Itala, velmi zkušeně už najíždím do Strava segmentu s pár vteřinovým zpožděním, protože už víme, že se to nahoře přece vyplatí! Jak tak na něj chvíli koukám, říkám si, že ten to asi vyšvihá a že ho teda nechám odjet... tancuje v tom jako Contador!

Už nevím přesně, kde se bere další v pořadí druhý velmi dobrý nápad toho dne - akceptovat navržené tempo. V sedě “v klidu” kontruju, Contador mě chce očividně odpárat, což se mi přestává líbit, takže v momentě, když si na chvíli sedá, za to beru s tím, že mu ukážu, zač je toho mých večerních 30-minutových řevničáků doma loket a odskakuju asi 200m, že tohle už jako nepustím. Samozřejmě mě probleskne hlavou, že za tohle budu platit!

To se bohužel potvrzuje mnohem dříve, než jsem si myslel. Cestou potkávám ještě dva bratry v triku, co mají čísla MdD na zádech (asi vyrazili loni?), je mi jich až líto, jak se tam motají a říkám si v duchu, že to asi přepálili, kluci jedni! Opět jsem netušil, že za další kopec se budu takhle potácet taky. Konťák mě pochopitelně asi kilák pod vrcholem docvakává a s lehkostí mě přežehlí, já už tou dobou mám ale úplně jiné starosti a je mi jasné, že na tu snídani a tyčku to asi nepůjde.

Dojíždím nahoru a jsou to akorát 4hod jízdy a je jasné, že bez jídla se dál už dnes nepojede, zachraňuje to jakási Baita, kde rychle beru polévku dne, ze které se vyklube těžká houbová a z lehkých těstovin s rajčatovou omáčkou se vyklube ještě těžší jelení Hirsch ragú. Z ragú je mi úzko i napohled. Ať to zkrátím, od té doby přebírá vládu nad jízdou žaludek, který ještě mnohokrát pošle jelena zpátky, abych ho opakovaně trpělivě pozřel, přece ho neodhodím, veškerý sportovní apetit je ale ten tam a začíná boj o přežití. Střídá se déšť a kosa v sedlech se zoufale promrzlými sjezdy, karbonový kola hoří. Zpátky do Corvary headwind, je mi všechno jedno, kašpárka už defakto neshazuju, království za kompaktní převodník. Po další hodině se přece zdá, že jelena udržím a že ještě odvede svůj díl práce, na kterou jsem tak čekal. Předposlední stoupák na Pordoi, který hlásí “33x tornante” míjím už úplně apaticky a bez emocí, 3x zatáčky pod vrcholem jelen trochu zabírá a poté co nahoře v hospodě slyším "Somewhere only we know" v podání Lily Allen si říkám, že už to asi dojedu. Garmin hlásí pod posledním kopcem na Passo Sella 3% (vše povypínám) a překvapivě to vydržel, Radar byl jen na blikačku a taky to odblikal těch 8hod.

Tak zase někdy na kopce do alp! 

P.S: Toho dne vznikly skutečně pouze dvě fotografie, bylo bohužel opravdu hnusně a kosa. Jedna s kávou a druhá s poršákem. Všechny ostatní jsou pouze pro potěchu oka a pro dokreslení atmosféry italských Dolomit!