Dolomitská (ne)-runda II.

Protože pamět je krátká, zkouším po třech letech zjistit, jak to tenkrát bylo při Dolomitské rundě

Prohnat kluky od Lefevra

Není k tomu už co psát. Vyrážím opět po letech, která jsem obvykle tento týden marodil, s doktorem Fallahem v místní vesnici si již tykáme, na dlouhou trasu dolomitského maratonu, s předtuchou a s velkou nadváhou +6,5kg mé obvyklé nadváhy (která je běžně dvě až tři kila nad váhou, kde bych se cítil normálně, plnoštíhle). Nadmořská výška mě s postupujícím věkem zlobí víc a víc, ale jdu do toho ráno s jasným “odhodláním”, nevstávám, vyrážím, jak to vyjde. Po zkušenostech z minula se tentokrát nejenže dobře nasnídám, ale beru i cash a jsem připraven co hodinu stavět a jíst, už víme, že bych měl spíš vynechat Hirsch ragú, tyčku neberu už žádnou. 

Začínám známým stoupáním na Passo Gardena, jak se vždy říká, že řidiči v zahraničí jsou mnohem ohleduplnější, tak tady to úplně neplatí, dílem proto, že není kam uhýbat, divoké italské dodávky a náklaďáky to řežou na 30cm, zavírají v zatáčkách, traffic jak na magistrále, těžkej začátek. Nahoře se otvírají krásné výhledy do Corvary, říkám ale, že ted nestavím a jedu dál, začínám se ale nevím proč podvědomě koukat víc a víc do mapy, počítám trasu, ascent… špekuluju a přemýšlím, jak na to, jak ošálit nulovou fyzičku a i tak to celé objet...

Tahle matematika mi letos ale nějak nevychází! Říkám si: "Nebuď línej, můžeš to zkrátit z dlouhé na střední a vzít to přes Passo Falzarego a nejet až k tej Cortině, stejně tam měli jen to hnusný ragú"… i tak mi to ale vychází pořád na víc jak kilo a 3tis+ nahoru. Za Corvarou mi rupnou nervy, sedám si na Minestrone a celý to odpískávám, že to jen dotočím kolem té Rondy. Sjíždím z Passa Campalonga a dole v Arrabě chytám na kruháči směr Pordoi hlasitou partu fanoušků podlahářů z Quick-stepu, ze kterých se při bližším ohledání klubou profíci! 

Jako obvykle mě osvítí a okamžitě je háknu… napadlo mě, že bych prodal ty svý večerní řevničáky, do toho telefonuju s Petrou ❤️, které se snažím gestikulací vysvětlit, že pokud teď zaberu, že mě možná vezmou do Béčka, Céčka... nikoho ale moje ježdění nezajímá, … tak prodávám… prodávám… až jsem právě doprodal, vydrželo mi to přesně asi 168m, než si vystupuju, předjíždí mě doprovodné BMW a já si poslušně sedám. Tohle manko plicních košíčků si vybírá svoji daň, snažím se z toho oklepat asi do půlky kopce, jeden z quickstepářů jede už proti mě dolu, aby mě úplně demoralizoval. Nahoře narváno jak na Národní, jedu dál a přichází poslední stoupání na Passo Sella, které doslova nemůžu vyjet, přemýšlím, že slezu... odkdy je to tak prudký? Asi stále pracuje tektonika a holt se to tady víc a víc špičatí!

Domlátím to, jedu poslední dolu a vracím se ke čtení knížek.

Dnes už nerozumím, jak jsem to tenkrát ujel celé Strava bio